Hlavní strana Ararat

Deník a sportovní statistika

Deník

28.5. Let Praha–Istanbul

Odlétáme s Turkish Airlines v 19:15. Limit na hlavní zavazadlo je 20 kg, na příruční 8 kg. Protože jsme se však rozhodli nakoupit potraviny až na místě, tak to není problém. Jsme trochu zklamaní, že naše zavazadla nepocestují rovnou do Igdiru a budeme si je muset v Istanbulu vyzvednout.

Let trvá 2 a půl hodiny. V Turecku mají o hodinu více a taky drží letní čas. Takže jsme po našem přiletěli ve 21:50, ale zde je 20:50.

Část naší skupiny se noří do hlubin letiště, aby si našli místo pro spartánský nocleh na karimatkách. My s Martinem máme namířeno do Airport Inn Hotelu, kde máme ubytování. Dle domluvy telefonujeme do hotelu kvůli přepravě. Jsme zvědaví, jak to dopadne, protože před vchodem do letiště je živá doprava v několika proudech. Řidič zanedlouho skutečně přijíždí a díky ceduli s naším jménem se ani moc nehledáme.

Do hotelu je to po silnici 7 kilometrů a cesta netrvá dlouho. Ubytování není z nejlevnějších (2400 Kč za dvoulůžkový pokoj) a hotel je spíše středně komfortní. Problémy ale žádné nejsou. Zajímavá je poloha hotelu na břehu moře. Pláž nic moc a taky není moc teplo, ale koupání by jinak bylo možné.

29.5. Let Istanbul-Igdir, přejezd do Dogubayazitu

Ráno nás řidič bez problémů dopravuje na letiště (opět za asi 19 TRY), tentokrát do sekce pro domácí lety. Tam se všichni shledáváme a naletadlováváme se (analogie s naloďováním :-)) na polétavý stroj do Igdiru. Let trvá skoro stejně jako sem z Prahy - 2 a čtvrt hodiny. Igdir je totiž v nejvýchodnější provincii Turecka, u hranic s Arménií a Íránem. Čas se však už nemění.

Letiště je asi 16 km za Igdirem a je v úplné pustině. Vede k němu ovšem dvouproudá silnice. Na samotném letišti je jen jedna středně velká budova a jedno letadlo. Tedy to naše. V dálce už se zdvíhají hory. Velmi fotogenické (Foto). Odbavovací prostory vypadají spíš jako na autobusovém nádraží. Vše ale opět funguje a před letištěm se setkáváme s Cumou (džumou), naším horským vůdcem.

Na Ararat se totiž bez průvodce nesmí - pro místní chudý kraj rozumné opatření, jak si přilepšit. Ze stejného důvodu se za vrchol platí poplatek. Ten my máme již v ceně celého balíčku, který dále zahrnuje odvoz z letiště do Dogubayazitu (65 km) a pak zpět, 2 noci v hotelu v Dogubayazitu (v přepočtu 300 Kč/noc), transport po polních a horských cestách do výšky 2200 m na Araratu (20 km) a zpět a průvodcování během výstupu. Veškeré jídlo a vaření si zajišťujeme sami, při výstupu si vše neseme sami.

Cuma vypadá sympaticky, vyptává se nás na naše rodiny a zaměstnání. Silnice jsou dobré, Igdirem jen projíždíme. Celou cestu mírně stoupáme, protože Igdir je v 800 m a Dogubayazit v 1700 m n.m. Do dvou hodin jsme v Isfahan hotelu v Dogubayazitu (Foto, Foto - pohled z okna). Na uvítanou dostáváme ve vstupní hale čaj a ubytováváme se ve třech pokojích. V pokojích je sprcha a záchod, ale jinak je vše vybavením a údržbou v dosti sportovním stavu. Záchod je turecký, protože jsme v Turecku, nebo spíše kurdský, protože ti všichni lidé kolem nás jsou asi většinou Kurdové, jinak je ale normální evropský -  porcelánový, splachovací :-). Dle slibu je v hotelu celkem fungující wifi - v recepci je stolní počítač k volnému použití, též připojený přes wifi.

Pak s námi Cuma vyráží do ulic Dogubayazitu (Foto) - na oběd do místní jídelny a do sámošky na nákupy. Tváří se, že s námi bude trávit všechen čas, že stejně nemá nic jiného na práci. Z toho jsme samozřejmě trochu nesví, jeho angličtina je ještě horší než naše, na velký pokec to není. Proto se s ním po zaměření samoobsluhy loučíme.

Samoobsluha je jako každá jiná teď už skoro všude na světě. Jako jinde ve světě tak i zde máme trochu problémy s potravinami vhodnými pro vaření při výstupu. Potřebovali bychom těstoviny, co se musí co nejméně vařit, dobrá by byla bramborová kaše a nějaké sladké kaše na snídani. Nic z toho nemůžeme najít. Komplikující také je, že potraviny jsou popsány jen turecky.

Rozhodujeme se, že budeme vařit tak, aby stačilo jen ohřát vodu - tzn. k snídani čaj se sušenkami nebo zalité müsli co máme z domova, k večeři polévka s instantními nudlemi a dojíst se chlebem. Oběd se samozřejmě nevaří žádný - budou tyčinky nebo chleba se salámem a podobně. Cuma totiž říká, že sníh stále ještě sahá až do dolního tábora - vaření ze sněhu je tedy v horním táboře skoro jisté a v dolním možné - to pak na velké vyvařování není. Pro výstup jsme navíc zvolili tempo s minimální aklimatizací, navíc s plnou polní, takže nechutenství z lehké horské nemoci nejspíš stejně zabrání většímu hodování. 

Dogubayazit nás nevítá zrovna pěkným počasím. Občas sprchne a podle naplavenin v ulicích je vidět, že se městem před naším příjezdem prohnal ještě vydatnější déšť. Taky je celkem svěže, což jistě souvisí i s tím, že DíBí je v 1700 m nad mořem. A tak se nijak nemusíme nutit do dlouhých nohavic, což je jinak vhodné kvůli místním zvyklostem, a občas se hodí i dlouhý rukáv.

Podvečer je věnován balení, protože zítra vyrážíme. Dle domluvy ještě znovu přijíždí Cuma kvůli plynovým bombám. Stálý prodejce bomb přestal nějak fungovat, a tak nám Cuma přivezl asi vše co má doma - bomby různých druhů, i načaté či poloprázdné.

Díky návštěvě čajovny (Foto) celou noc nespím. Muezín kvílí v půl třetí, kohouti se do toho pouští v půl čtvrté... (Kurdský kohout zpívá trochu jinak než náš - chybí mu závěrečný trylek).

30.5. Autem Dogubayazit-Eli Köyu (2200 m), výstup do tábora 3200 m

Ráno absolvujeme v hotelu svoji první snídani, je v ceně ubytování. Jí se v tmavé místnosti hned vedle recepce. Když kluk z recepce vidí, že se nám osvětlení nezdá, tak jde pro lampu. K snídani je chléb, pečivo, máslo, sýr, med, nakrájené okurky, rajčata a olivy. A samozřejmě nepostradatelný čaj, který hostitelé neúnavně stále znovu přináší, protože se servíruje ve skleničkách velikosti velkého panáka. (Snídaně má i v budoucnu každý den stejné složení.)

Cuma je dle slibu v 9 hodin připraven k odjezdu. Přijíždí se se svým prvním bratrem. Poznamenávám, že bratři jsou číslováni podle toho, jak se během děje objevují, čili se nejedná o pořadové číslo napřílad porodní. Vyklízíme pokoje, každý necháváme pár kil přebytečných věcí v depozitu, což je jen kout za přepážkou v prostoru recepce, a nasedáme do mikrobusu.

Dnes je v plánu přejezd do Eli Köyu, který leží již v 2200 m na Araratu, a pěší etapa do prvního tábora v 3200 metrech.

Vyrážíme po silnici E80 ve směru do Íránu a po asi 5 km odbočujeme doleva na vedlejší silnici. Po kilometru projíždíme vesnicí Topcatan (topčatan) (Foto), odkud pochází Cuma a jeho rodina. Vesnice je malinká a velmi chudá, ale nepostrádá malou mešitu a školu. Za vesnicí již sjíždíme na polní, vlastně horskou cestu.

Po kilometru nás čeká malé neplánované povyražení. Silný déšť z minulého dne vymlel široké koryto, které naše cesta křižuje (Foto). V korytě nyní již není voda. Vyvřelina, kterou je tvořeno skalní podloží v oblasti Araratu, je zřejmě pórovitá a veškerá voda se do ní okamžitě nasákne. Proto je také voda problém při výstupech na Ararat, zvláště v pozdním létě. Koryto je tedy suché, ale je hluboké a nevypadá to, že by se dalo přejet. Naše auto opouští cestu a vydává se po břehu proti proudu. Po kilometru se nám daří sjet do koryta, jím se vrátit k cestě a vyjet na druhý břeh.

Pokračujeme po cestě, která vede stále po rovině a až po dalším kilometru se začíná zdvihat. Současně s tím se stále zhoršuje kvalita povrchu. A nyní nás čeká povyražení číslo dvě, rovněž neplánované - mikrobusu praská pneumatika. Funkční rezervy se zde nenosí, tedy nevozí, a tak máme přestávku (Foto). Cuma telefonuje o pomoc - zřejmě jednomu ze svých nesčetných bratrů. Hodinu se nic neděje, a tak nám Cuma říká, abychom kousek popošli pěšky. Asi abychom zabili čas. Jdeme jen tak bez věcí, serpentiny cesty zkracujeme.

V dálce vidíme přijíždět bílé auto, ale zůstává stát v korytě (Foto). Rovněž v dálce, jen trochu menší, vidíme naše auto, jak provádí nepochopitelný manévr - i s prázdnou pneumatikou couvá po cestě zpět. Cuma vysvětluje, že záchranné vozidlo uvízlo v korytě a naše auto si k němu couvá pro novou pneumatiku. Jdeme jen asi kilometr, i když zde je již stoupání vydatnější a získáváme 200 výškových metrů (Foto). Jsme ve 2000 m a ocitáme se u ohrad a výběhů, které patří k Eli Köyu. Podle zpráv z internetu jsme mysleli, že zde již začíná pěší výstup.

My však ještě nastupujeme do auta a něco přes kilometr pokračujeme. Míjíme obytné budovy Eli Köyu ve 2100 m a jízda končí u křížení s potokem, kde další jízda autem již opravdu není možná. Začínáme tedy z výšky 2200 m n.m. Upravujeme si baťohy a trochu se občerstvujeme (Foto). Cuma nám nabízí chléb, který má podobu obrovské placky (Foto) a Cuma ho přenáší mnohokrát přeložený pod víkem baťohu. Chléb má trochu gumovou konzistenci, takže vypadá odolně. A chutná taky velmi dobře. Mrzí nás, že jsme to nevěděli - my jsme si koupili buď bagety nebo nakrájený tmavý chléb v pytlíku - oboje pro transport nevhodné (viz také Jídlo - chleba). Ve čtvrt na dvanáct se vydáváme na pochod.

O chůzi do kopce s plnou polní se toho moc pěkného říct nedá. Jsme ale rádi, že už jsme v přírodě a v akci (Foto). Po necelých dvou hodinách a nastoupaných 500 metrech zastavujeme k odpočinku (Foto). Cumův známý, nejspíše bratr, zde jakoby spadl z nebe a hostí nás čajem uvařeným na ohníčku.

Pavlík technologii ohníčku upřesňuje: "Ohýnek je z větviček - ty větvičky získávají tak, že zapálí vhodný takový ten ostnatý keř co tam rostou a v tom prudkém ohni ohoří jehličí a právě ty ostny. A oni si pak v klidu nalámou větvičky na oheň na čaj, akorát si trochu zašpiní ruce od ohořelých částí. Ale to jim zjevně,  jak si pamatuju, moc nevadilo. "

Jdeme ještě další dvě hodiny, objevují se sněhová pole. Jedno z nich musíme přebrodit a ocitáme se na velké louce s kameny - tábor č. 1, též Yeşil (ješil) kemp, ve výšce 3200 m (Foto).

Nikdo jiný zde není. Stavíme stany, vybalujeme a vaříme. Voda je po obou stranách tábora, vytéká ze sněhových polí. Martin všechnu vodu pečlivě dezinfikuje - i zde nedaleko vidíme ohradu pro ovce. Na internetu jsme si přečetli, že se Cuma narodil na úbočích Araratu ve výšce 3000 m, a tak se ho na to ptáme. A opravdu, je to právě toto místo.

Statistika. Pěší část dnešního výstupu jsme započali v 11:15. Výstup trval 3:45 hod. Ušli jsme 7,5 km a nastoupali jsme 1000 metrů. Měřič pulzu mi ukázal výdej 2000 kcal. Micka uvádí dobu výstupu 3-4 hodiny, takže jsme v normě i když neseme vše sami a nejsme aklimatizovaní.

31.5. Výstup do tábora 3900 m

Dnešní výstup bude krátký, protože trasa měří jen 2 kilometry. Sněhu ale bude jistě více a oblékáme návleky.

Trasa je sice krátká, ale dosti strmá (Foto). Navíc se kazí počasí, které od rána není nic moc, a stany stavíme - zde již na sněhu - v prudkém větru a vánici. Stan pečlivě kotvíme za cepíny, hůlky i k okolním balvanům.

Postupový tábor č. 2 vlastně není v pravém smyslu jedno tábořiště, ale je to souhrn jednotlivých míst pro stany rozesetých od 3900 do skoro 4200 metrů. Pro nás Cuma vybral místo v necelých 3900 m. Místa pro stany se hledají špatně, zvláště když chceme být blízko sebe kvůli vaření. A často nejsou nic moc - například nám s Pavlíkem chybí ještě tak tři čtvrtě metru a nohy si na spaní podkládáme baťohy. (Foto, Foto z nadhledu)

Nad 4200 metry však už asi stan nejde postavit nikde, protože svah je ještě prudší. Je to taky zbytečné, protože na vrchol se dá jít i z nižších poloh.

Na tábořišti jsme před dvanáctou, ale zbytek dne není nic moc. Zde už musíme vařit ze sněhu. Kromě jídla musíme roztavit také sníh na pití, a to na noc, na ráno a taky do termosek na samotný výstup, protože vyrážíme ve 2 hodiny a ráno na to nebude čas. Vaření tak trvá řadu hodin. Dost pruda, protože je sice jen kolem nuly, ale stále sněží. Nakonec to vzdáváme a jdeme si lehnout, i když té vody by to asi chtělo více.

Cuma oznamuje plán - v noci v jednu zavolá na předpověď. Když bude dobrá, tak vyrazíme, když ne, tak se bude spát dál.

Statistika. Start v 9 hodin, výstup trval 2:40. Ušli jsme 2 km a nastoupali 660 metrů. Kalorií bylo 1600.

1.6. Výstup na vrchol (5165 m), sestup do Eli Köyu (2200 m) a přejezd do Dogubayazitu

Hodinky nám pípají v půl druhé. Nějak jsme si s Cumou nerozuměli - mysleli jsme že nás v jednu probudí. Snídaně je blesková - ještě vsedě ve spacáku pijeme vodu z termosky a zvýkáme sušenky. Spali jsme převážně oblečení, ale i tak máme malé zpoždění a k odchodu jsme připraveni ve 2:10.

Je slušně, nic nepadá, občas je vidět i kousek oblohy bez mraků. S čelovkami vyrážíme sněhem vzhůru. Míjíme výše položená tábořiště a pak se úbočí ještě více napřimuje. Cuma jde stále první. Ve tmě v dálce ukazuje vrchol Malého Araratu, který je teď přibližně v naší výšce. Jeho prošlapaná stopa nám šetří síly. Však je na tom kluk lépe, pro nás bez aklimatizace je to tak na hraně. Prudkým terénem jdeme dosti dlouho bez maček, pak je ale nasazujeme.

Jak svítá, tak se současně zatahuje, takže vytoužené slunce se nekoná. Celou dobu se utěšujeme, že prudký je začátek a pak je jen mírně stoupající vrcholová planina, což jsme si přečetli na internetu. Plošší místo je však až v samé oblasti vrcholu,  a na hraně planiny, odkud konečně vidíme vrchol, jsme až po čtyřech hodinách.

Buď se počasí ještě více zhoršilo nebo je to tím, že jsme vysoko, a ač je nyní slunečno, tak se vítr na planině blíží vichru. Cuma se nás ptá, jestli i za těchto podmínek chceme na vrchol. Chceme. K ochraně očí a tváře nasazujeme lyžařské brýle, natahujeme kapuce a vyrážíme k vrcholu. Na něm jsme za další hodinu (1:10). Zde vítr kupodivu tak silný není, takže se můžeme v klidu věnovat vrcholovým radovánkám. (Foto)

Po dvaceti minutách však s gustem vyrážíme dolů za kyslíkem. Chceme se kvůli občerstvení zastavit na nějakém místě chráněném před větrem (Foto), ale to nalézáme až o 400 metrů níže a není to také nic moc.

Cumu už jsme přestali bavit a zmizel někde vpředu. Moc ho neposloucháme v ohledu použití maček, cepínu a hůlek a přestávky si děláme, kdy chceme. Což je většinou dřív než by si Cuma přál. Není v tom ale zlý úmysl, prostě nejsme tak dobře aklimatizovaní. Moc nerozumíme, proč to velmi zkušený Cuma nechápe. Svoji roli hraje jistě i jazyková bariéra.

Mačky tentokrát sundaváme až u stanu. Je deset hodin, z vrcholu nám to sem trvalo 2 hodiny a deset minut.

Všichni jsme od počátku srozuměni, že ještě dnes budeme pokračovat dolů. Více kyslíku pomůže odpočinku a sníh už taky nemusíme. Cuma nás však honí. Byl by nejraději, kdybychom hned sbalili a zase vyrazili. Možná má pravdu, protože se zdá, že odpoledne bývají často přeháňky. V táboře však nakonec trávíme skoro tři hodiny.

Do tábora v 2200 metrech sestupujeme hodinu. Do této doby jsme byli na hoře sami, ale zde nyní potkáváme několik skupin, které míří nahoru. Na rozdíl od nás jim bagáž do této výšky přináší koně. Nejsme úplně rozhodnuti, že budeme pokračovat v sestupu. Představa sprchy a povlečené postele ale vítězí. Cuma má v táboře 1 další klienty, ještě však - už jen nalehko - sestupuje s námi.

Jak to bývá, tak se útrapy stupňují až do posledního okamžiku a poslední kilometry sestupujeme v bouřce a prudkém lijáku. Auto na nás naštěstí čeká tam, kde nás vyložilo - u křížení s potokem nad Eli Köyu.

Čekáme, co ještě bude, ale už se nic neděje. Vymleté koryto jde pohodlně přejet, protože je zahrnuto buldozerem, a zanedlouho jsme v hotelu. Cuma nabízí, že se po krátkém odpočinku ještě setkáme na společné večeři. To ale zdvořile odmítáme. Odmítáme také nabídku na výlet na druhý den, chceme odpočívat.

U večeře spřádáme další plány. Suphan Dagi, čtyřtisícovka a druhá nejvyšší hora v Turecku na březích jezera Van je asi moc velké sousto. Možná jsme na ni měli jet před Araratem jako na aklimatizaci. Bratr Cumy, co s námi byl na Araratu a jako málokterý z bratrů umí anglicky,  nám ale řekl, že je přístupný Malý Ararat, sám tam prý klienty vodí.  To jsme nevěděli a připadá nám to jako skvělý cíl.

Statistika. Výstup začal ve 2:10 a trval něco přes pět hodin. Na vrcholu jsme byli v 7:20. Na vzdálenost to bylo 2,3 km a nastoupali jsme tisíc metrů. Sestupovat jsme začali v 7:45 a ke stanům to trvalo 2:15, takže jsme tam přišli v 10 hodin. Odpočinek a balení zabraly skoro 3 hodiny a znovu jsme vyrazili před jednou. V táboře 3200 m jsme byli za hodinu, tam jsme strávili půl hodiny. Zbytek cesty do 2200 m trval 1:50, byli jsme tam v 16:10. Celkem trvala pěší část vrcholového dne 14 hodin. Jsou v tom ovšem i přestávky. Po odečtení nejdelších přestávek - pobyt na vrcholu, odpočinek v táboře 3900 m, odpočinek v táboře 3200 m - zbývá asi 10,5 hodiny.

2.6. Výlet k jezeru Van

Má být krásné počasí, a tak se už u snídaně rozhodujeme, že by výlet vlastně nebyl špatný. Vždyť bychom stejně jen většinou seděli v autě. Voláme Cumovi a ten je naštěstí pro. Bratr Hamiz přijíždí tak rychle, že se ani nestačíme připravit. Hamiz je sympatický, umí asi docela dobře kurdsky a turecky, anglicky ale ani slovo. Nemluvě o češtině.  Svá přání se mu snažíme sdělit gestikulací, malováním a tureckými slovíčky ze slovníku ve smartfounu. Vše ale co jsme chceme, vymýšlí a vybírá úplně přesně podle našich představ.

Cílem je Van - obrjezero asi 100 km jihozápadně. Je modro a cestu si užíváme (Foto). Krajina je stále jiná a je na co se dívat. Třeba na obrovská lávová pole.

První zastávkou je vodopád na malé říčce (Foto). Cuma to vyslovoval vótrfúl, takže až teď vidíme, o co jde. Žádné další reálie k tomu ale ani teď nevím.

Vótrfúl je fakt docela dobrý. Je tu ale taky docela rušno. Je totiž neděle a já se musím h..., vlastně je neděle a představa kurďanů o správném víkendu je piknik v přírodě (Foto). Může to být krásné a osamocené místo - třeba na břehu jezera. Vůbec jim ale nevadí ani úředně zřízené a přelidněné piknikoviště jako zde u vótrfúlu - háječek se zřejmě úmyslně zasazenými stromky poskytujícími stín, kde je jedna rodina vzdálena od druhé tak maximálně deset metrů. Určitě je to ale i dobré, třeba děti nemají nouzi o kamarády a nevypadají vůbec znuděně. A vlastně nikdo.

Pak se otvírá pohled na obrovské jezero. Za ním v dálce, s bílou čepicí, se tyčí čtyřtisícový Süphan Dağı.

Projíždíme městem, které se stejně jako jezero jmenuje Van a jedeme ještě skoro 50 kilometrů dále do obce Gevas. Za Gevasem nás čeká další atrakce. Skoro 4 kilometry od břehu leží malý ostrůvek - v dlouhé ose má jen 500 metrů - a na něm stará arménská památka - kostel a kláštěr Akdamar. Na ostrůvek se jezdí motorovou lodí (cena 10 TRY)(Foto). Loď odjede, když se naplní. Hamiz si myslí, že si od nás odpočine, když odjedeme na ostrov. Tváříme se však asi tak přihlouple, že se rozhoduje jet na ostrov s námi.

Kostelík na ostrově je pěkný (Foto),  z klášterních cel jsou ale jen rozvaliny. Na ostrůvku každý vyrážíme jiným směrem, mikroskopická ponorka tady asi přeci jen bude. To Hamizovi ztěžuje průvodcovské povinnosti. Nakonec rezignuje a čeká na nás na molu.

Vstup na ostrov je za 3 TRY.

Na břehu se na nás vrhá číšník z místní hogofogo restaurace. Odmítáme a odjíždíme. Hamiz se tváří dost kysele, když mu asi za pět minut říkáme, že chceme zastavit na jídlo. Vždyť nám to přece tak pěkně zařídil. Prsty naznačujeme šustění peněz a Hamiz kývá.

Jídelnu u silnice vybral skvěle - posezení venku, přívětivý personál, dobré jídlo. (Viz také Jídlo - kavurma.)

Dalším bodem programu je hrad ve Vanu. Je postavený na vysokém skalním ostrohu mezi jezerem a vlastním městem (Foto). Vyjít nahoru je trochu sportovní výkon, zvlášť pro nás - s bolavými svaly z posledního dne na Araratu. Námaha ale stojí za to - vyhlídka je skvělá.

Vstup na hrad za 3 TRY.

Naznačujeme Hamizovi, že se chceme vykoupat. Kouká nevěřícně, protože není moc teplo a voda je nejspíš jako led. Pak ale bezchybně vybírá správné místo - plážičku pod vysokým břehem, kam není vidět. Na velké poplavání to není, ale osvěžení je velmi příjemné (Foto). Navíc velká romantika - pěkné místo, velké jezero a slunce  - nyní již rudnoucí nízko nad hladinou.

3.6. Výlet k meteoritu, Noemově arše a paláci Ishak Paši

Pro bolesti nohou máme stále problémy při pouhém scházení schodů v hotelu. Jsme také většinou spálení od slunce. Ve vrcholový den jsem se v noci nenamazal krémem proti slunci, i když to obvykle dělám. Později se zdálo zataženo a když se objevilo slunce, tak už se kvůli vichru namazat nešlo. Já s Martinem máme spálené rty a naskakují nám opary. Asi proto se už nikdo ani slovem nezmiňuje o výstupu na Malý Ararat. Zato turistika nám vyhovuje a dnes máme naplánovanou další okružní jízdu, tentokrát po atrakcích v okolí městečka.

Cuma dnes odjíždí zase na Ararat a přichází se ráno s námi do hotelu rozloučit.

Náš dnešní bratr se jmenuje Abdula. Nečekaně ale hned odjíždí bez nás - snad záchranná akce typu prasklá pneumatika či tak něco. Náhradní bratr - opět s vlastním vozem - je Mustafa a také se s ním nemůžeme domluvit. Popravdě si bratři nejsou zas tak moc podobní, bůhví jak to je.

Začínáme meteorickým kráterem. Je těsně u íránské hranice a tak vyrážíme po E80 vedoucí do Íránu. Těsně před hraničním přechodem uhýbáme doleva na malou silničku. Po dvou kilometrech (na směrovce je bůhvíproč 4 km) je jednomužná vojenská hlídka, která řidiče kontroluje a pak už hned samotný kráter. Kráter je dle Wikipedie druhý největší na světě, ale asi se myslí hloubkou, protože má průměr jen asi 30 metrů (Foto). Představa samotné události je ale fascinující. Cestou zpět se ještě zastavujeme u hraničního přechodu (Foto).

Skoro větším zážitkem než kráter je dlouhá kolona kamiónu čekající na odbavení do Íránu. Je dlouhá skoro 10 kilometrů (Foto). Bulharští tiráci, co vezou nějaké vybavení do nemocnice, nám říkají, že už jsou ve frontě 3 dny a odhadují tak ještě další čtyři.

Chvíli se tedy vracíme po E80 do DíBí, pak ale uhýbáme doleva na silničku, která se prudce zdvíhá do kopců. Po 4 kilometrech jsme u návštěvního centra Noemovy archy. Archa je geologický útvar, který má tvar lodě (Foto). Její nález svého času způsobil velkou atrakci a i nyní si někteří myslí, že to opravdu je to biblické plavidlo. V centru jsou exponáty dokumentující nález archy, senzaci, kterou způsobila, i důkazy, které dokládají její pravost.

Pokračujeme dále do kopce a po cestě,která už není asfaltová, přejíždíme sedlo. Další zastávkou má být palác Ishaka Paši. Ten je jen 4 km od DíBí a asi by bylo lépe tam jet po normální silnici. Průvodce nám však asi chce ukázat krajinu a velmi chudé vesničky (Foto).

Palác Ishaka Paši je regulérní turistické místo se suvenýry a občerstvením. Samotný palác je zavřený, protože je pondělí, a tak ho obdivujeme jen zvenčí (Foto). Později se z Wikipedie dozvídáme, že není vlastně jisté, kdo Ishak Paša vlastně byl, a že se tedy asi nemusíme stydět, když si věci neumíme dát do historických souvislostí.

Cuma původně navrhoval, že bychom se třeba z paláce vraceli pěšky. To by asi bylo pěkné, protože to není daleko a je to z kopce. To ale opravdu nemusíme a rádi se necháváme zavézt zpátky do města.

4.6. Odpočinek

Tyto dne je, na rozdíl od vlastního výstupu, stále pěkně. To však nevyužíváme k pěším výletům - nohy stále bolí a opalovat se nemůžeme. Na dnešek tak nemáme plány žádné.

S Martinem koketujeme s možností navštívit teplé prameny, které jsou u asi 50 km vzdáleného Diyadinu. Cumovi bratři však chtějí moc peněz. Z poznávacích důvodů bychom jeli i místní dopravou. Nakonec nás odrazují reference českých cestovatelů na internetu.

5.6. Přejezd do Igdiru, let do Istanbulu, procházka v Istanbulu

Ráno balíme. V recepci chtějí platit hotově, i když mají platební terminál. V deset hodin se objevuje odvoz na letiště v Igdiru. I pro dnešní den se našel dosud nepoužitý a opět anglicky nemluvící bratr.

Vše probíhá bez komplikací. Máme trochu obavy, jak se budeme registrovat na letišti, když to tam vypadá jako na autobusáku. Odletové prostory jsou však na zcela jiné úrovni než přílet a vše je naprosto civilizované. Letadlo startuje ve 12:40, v Istanbulu jsme v 15 hodin.

Na letišti nás dle předchozí domluvy čeká odvoz z hotelu Almina a přejíždíme asi 17 km do hotelu. Ten je ve starém centru Istanbulu, v těsné blízkosti Modré mešity a dalších atrakcí (Foto hotelu). Interiér je nově vybudován a splňuje normální evropské standardy. Večer využíváme k procházce po historickém centru.

6.6. Istanbul, let do Prahy

Letadlo do Prahy máme až v půl páté a tak máme ještě dopoledne k chození po městě.

Nejprve společně navštěvujeme Modrou mešitu, která byla včera zavřená (Foto, Foto). Pak se s Martinem se vydáváme do několik kilometrů vzdálené tržnice. Musíme zvládnout nákup žetonů do tramvaje. Tržnice je opravdu obrovská a neprodávají tu prasečí hlavy a melouny, ale spíše suvenýry (Foto). Často je nakupeno velké množství krámků se stejným sortimentem. Třeba v jedné uličce asi deset krámků prodává jen cvočky - prostě cvokárna (Foto).

Pak se s Martinem - navzdory všem doporučením a zdravému rozumu - vydáváme do parku Taksim, místa, kde v současné době probíhaly srážky demonstrantů s policií. Jak se k místu blížíme, tak se množí barikády a zdemolovaná vozidla a cítíme se adrenalinově (Foto). V samotném parku se však již nebojuje. Park je plný demonstrantů, kteří zde v poklidu stanují a piknikují (Foto). Podobně početná je skupina turistů, kteří si je přišli prohlédnout.

Vozidlo hotelu nás odváží na letiště a odlétáme do Prahy.

Statistika

* měřeno až pod 3650 m

První den je výstup dlouhý 7,5 km s převýšením 1 km. Tento úsek nám trval 3 a tři čtvrtě hodiny. My jsme si ho kvůli rozbité pneumatice prodloužili o 1 km a převýšení 250 m. Druhý den byla vzdálenost jen dva km a převýšení 700 metrů. Třetí den to bylo na vrchol  také jen 2,3 km, ale převýšení přes 1 km. Celkový sestup z vrcholu do Eli Köyu pak byl 10 m se ztrátou výšky 3 km. Třetí den jsme tedy celkem ušli 12 km.

Celkově byl pěší výstup i sestup dlouhý 22,7 km a vystoupali a sestoupili jsme 3 výškové kilometry. To trvalo 21 hodin a 15 minut (včetně přestávek např. na vrcholu apod.) a představovalo to průměrnou rychlost 1,1 km/hod. Celková kalorická spotřeba (pro osobu 78 kg) byla 11 tisíc kilokalorií. 

Hlavní strana Ararat